Kachlová kamna bývala dřív pýchou každé hospodyňky. Nejenže ztělesňovala ono příslovečné teplo domova v pravém slova smyslu, ale jejich přítomnost v domácnosti přinášela také jistotu teplého jídla a suchého oblečení, možnost důkladného omytí po celodenní práci i stálý zdroj vlahé vody na přípravu pití pro domácí zvířata. Praskání dřeva v jejich útrobách navozovalo konejšivý pocit bezpečí.
Kamna, která často sloužila k vaření i vytápění, se těšila patřičné úctě. Pečlivé hospodyňky drhly každou sobotu kovové obruby plotny smirkovým papírem, aby neztratily nic ze svého původního lesku, a římsu kamen zdobil nejeden pěkný džbánek. Kamna na venkově mívala i své nepostradatelné společníky: u jejich paty bývalo vždy pečlivě vyrovnáno dřevo na zatápění, nad kamny čekalo bidlo na mokré svršky příchozích a lavice u kamen dodala teplo unaveným zádům.
Kachlová kamna slouží lidem už téměř 700 let. Za tu dobu prošla mnohou proměnou, na jejich plášti se vystřídaly kachle barevné i režné, měnil se tvar i způsob zdobení tělesa. Jejich vzhled však vždy vypovídal mnohé o zámožnosti vlastníka.
Dnes už je naleznete především ve venkovských chalupách. Na jejich místo se tlačí –pomineme-li ústřední vytápění – stáložárná litinová kamna i krbové vložky, které mají vyšší výhřevnost a nemusí se často obsluhovat, takže lépe vyhovují rytmu naší doby.
A tak se pro kachlová kamna rozhodne dnes jen ten, kdo si chce zachovat původní vzhled světnice a zároveň má chuť pro jedinečné teplo z kachláků i něco udělat. Kachlová kamna se musí nejen pravidelně krmit, ale i pečlivě udržovat.
Měli jsme velké štěstí, že jsme se obrátili na kamnáře Otakara Kobra právě v okamžiku, kdy začínal v nové chalupě v Jablonci nad Jizerou stavět – po šňůře krbových vložek a krbů – velká kachlová kamna. „Přijeďte. Bude to něco výjimečného. Kachláky s vyhřívanou postelí,“ řekl nám. A my jeli.
Když jsme poprvé přijeli do chalupy za Jizerou, začínal se na podlaze roubené světnice zvedat z narýsovaného půdorysu zděný sokl, který napovídal, že plocha kamen bude skutečně úctyhodná. „Velikost kamen by měla odpovídat velikosti místnosti,“ vysvětlil nám mladý kamnář. „Proto je třeba všechno nejdříve promyslet a propočítat. Do tohoto velikého prostoru si majitelé přáli krbovou vložku, která je hodně výhřevná. Jsem rád, že se mi je podařilo přemluvit, aby sem dali kachláky, protože ty do roubené chalupy vzhledově i funkčně prostě patří. A aby bylo dost tepla, navrhl jsem vyhřívanou lavici na místě plotny, která plochu kamen ještě zvětší. Podařilo se i vybrat zajímavé kachle, takže mám z téhle práce opravdu dobrý pocit. To se vždy nepodaří, zákazníci mají někdy neuvěřitelné nápady,“ dodává.
Kachle, dovezené až z Letovic u Brna, zatím odpočívají v krabicích: zděný sokl se staví z cihel, které se pak nahodí a bíle oštukují. Jen u podlahy je bude zdobit nízký lem z nařezaných kachlů.
Kamna se na počátku rozkreslí do detailu jednotlivých kachlů. Kamnář musí vědět, kolik bude potřebovat rohových kachlů, kolik hladkých, záklopových a kolik zdobených kachlů s tělem. Pak se musí rozhodnout, kolik kachlů si skutečně objedná. „To už je moje riziko, jak velkou budu mít rezervu,“ říká Ota Kobr. „Kachle pocházející z velkých sérií nejsou vždy stejně kvalitní, a dokonce ani stejně velké, ale zákazník platí jen ty, které na kamnech spočítá. Musím tedy odhadnout, kolik jich neobstojí při práci. Některým popraská glazura při namočení, jiným se odlomí kousek při řezání. A Letovice jsou daleko. Kupovat ale dvakrát tak drahé, byť perfektní kachle nemohu. Zákazník by je nezaplatil.“
Zato staré kachle prý bývaly jedna jako druhá, výborné kvality, takže se stále ještě vyplatí stará nefunkční kamna opatrně rozebrat, kachle očistit a postavit z nich kamna nová.
„Mezi válkami, kdy se tady kamna hodně stavěla, byla hlavním dodavatelem kachlů,
alespoň co my víme, RAKONA Rakovník. Ta měla skutečně perfektní kachle. A u těch
nejstarších kamen, která jsme měli možnost rozebírat – pocházely z 19. století
– se našel na každém kachli švabachem psaný výrobce Frýdlant v Jizerských
horách.“ Každé rozebrání kamen považuje Otakar Kobr za ohromnou zkušenost. „V
kamnech je uložen celý postup práce i nápady a fígle kamnáře, který je stavěl.
Stavět kamna totiž znamená stále přemýšlet, kombinovat, zda dát víc tepla plotně
nebo troubě, pamatovat na to, kudy se kamna budou čistit, zda větší topeniště, do
kterého se nemusí tak často přikládat, nedá zase příliš mnoho žáru vzhledem k
velikosti místnosti a tak dál.
Další den nás nově vítá kupodivu jen skromná řádka kachlů. Zcela hotov je ale zděný sokl, ve kterém již jsou usazena dvířka k topeništi, pečlivě schovávající svou lesklou tvářičku z nerezu a mosazi pod ochranným pláštěm igelitu. Dřevěné lištování kopíruje dokončené klenbičky dvou pícek na dřevo a podíváme-li se do útrob soklu, zjistíme, že hlavní kus práce se rýsuje právě tam.
„Z topeniště ve dně lavice půjde kouř tělesem vlastních kamen, tzv. kobkou ke kouřovodu pěti chodbami. Jednotlivé chodby jsou odděleny nad sebou ležícími příčkami, vždy ve výšce kachle, a kouř stoupající vzhůru příčkou se protahuje pouze úzkým průduchem – komínkem,“ vysvětluje kamnář. Tady na horách mají prý komíny takový tah, že stačí ponechat v přepážce komínek jen 8 centimetrů široký a kouř si tudy cestu do komínu bez problémů najde. Čím je totiž cesta kouře z kamen komplikovanější, tím pomaleji uniká z místnosti i teplo. Menším komínkem, přes tzv. jízek, se na druhé straně topeniště bude teplo šířit i pod lavici, která dnes už dostává vnější plášť z hladkých zelených kachlů.
S hladkými kachli se pracuje jako s obyčejnými obkládacími dlaždicemi. Kamnářskou dovednost prověří především práce se zdobenými kachli s „tělem“, které se plní tzv. futrovačkou, nejčastěji šamotovou cihlou, aby se zvýšila schopnost kachle akumulovat teplo. Takto připravený a patřičně ztěžklý kachel se usazuje na své místo: podmaže se kamnářskou mazanicí a vyrovnává podkládáním úlomků cihel. Mazanice obsahuje šamotovou hlínu a jen nepatrně cementu, takže zavadá, tuhne velmi pomalu. Proto taky práce na jednotlivých řadách kamen postupuje jen zvolna. Kamnář musí stále hlídat, zda se kachle nerozestupují nebo – tak jak mazanice zasychá – nevyklánějí z linie.
V řádce přibývajících kachlů se už objevují i první malá dvířka na vymetání kamen. Kamnář pro ně venku před chalupou vyřezává přesně padnoucí otvor do jednoho z kachlů s tělem. Řezačka vrčí – chvilka napětí, zda se podaří provést přesný čistý řez bez odštípnuté glazury, která by znamenala znehodnocení kachle – a hurá, už je možné novotou svítící dvířka spasovat. Jede se dál.
„Dvířka k troubám i celý topný štít právě tak jako tahle malá dvířka nám dělá kamarád kovář přesně podle starých vzorů. Lidé si často chtějí koupit dvířka obyčejná, lacinější, ale právě tyhle detaily dělají kamna kamny a často i docela obyčejné kachle tyhle pěkně zpracované kovové prvky úplně rozsvítí,“ vysvětluje kamnář. Práce dnes končí. První řada kachlů musí zavadnout, stejně jako plocha lavice, ke které se budou zítra dosazovat obklady zadní stěny a boku.
Přes noc se citelně ochladilo a v nedokončené světnici, kde je polovina oken stále otevřená, vládne pěkně studené aprílové povětří.
„Proto my, kamnáři, pracujeme jen od dubna do listopadu“ říká Ota Kobr, když si stěžujeme na křehnoucí prsty. „V zimě se už dělat nedá. Běháte stále dovnitř a ven – nemůžete přece řezat kachle v místnosti strašně to práší, namáčíte každý kachel ve studené vodě… Na tuhle práci musí být alespoň trochu teplo“ vysvětluje kamnář, který si na dnešek oblékl starou zimní bundu.
„A co děláte v zimě?“ vyzvídáme, i když odpověď už trochu tušíme. „V zimě se točím kolem sportovní prodejny a penzionu,“ říká Ota Kobr. A když napovíme, přizná se, že i závodí. Zimní triatlon, kterému se věnuje, se skládá ze tří disciplín: běhu, kola a běhu na lyžích, což není na sněhu žádná legrace. „Přes léto si jen tak občas zajedu na kole, chodím plavat. Obojí, sport i řemeslo, se pořádně dělat nedá. Sportovat proto začínám až na podzim. Běhám, jezdím na běžky a pak postupně, závod od závodu, jdu s formou nahoru. Ale i v zimě se musím starat o půjčovnu, vše zkontrolovat, udělat papíry. My jsme vlastně rodina kamnářů sportovců,“ směje se Ota. „Můj otec závodně lyžoval, pak vystudoval Fakultu tělovýchovy a sportu – obor trenérství a pracoval jako profesionální trenér sjezdařů. Když si přestavoval starou chalupu, naučil se podle knížek stavět krby a od 70. let je pro lidi dělal. Zároveň měl sen postavit si jednou penzion, takový, jaké je poznal při svých cestách do Alp.
Pak přišel rok 1989 a on chtěl stihnout všechno. Založil firmu Krby Kobr, postavil téměř svépomocí s rodinou penzion s prodejnou, splácel dluhy. Postupně do toho vtáhl i mě. Já jsem stál na lyžích už od tří let a vždycky jsem si přál mít prodejnu a servis kol. Ale když jsem přišel z vojny, začal jsem pomáhat otci. V té době už stavěl i kachlová kamna. Začalo to tak, že tady z kopce přišel starý pán, že mu kouří kamna, jestli by mu je nemohl opravit. Otec je rozebral, prohlédl, přidal trochu svojí logiky a zkušeností a dal je znovu dohromady. Od roku 1993 pak začal otec dělat kamna jako součást svojí živnosti. Zpočátku byl problém se sháněním kachlů, ale po třech čtyřech letech se trh ustálil, a od té doby bereme kachle, dá se říci, stále z Letovic. Poslední dva roky dělám sám: otec má zdravotní problémy, ale pořád ještě kreslí plány a stále můžu těžit z jeho ohromných zkušeností a citu pro tuhle zajímavou stavařinu. Často si na něj při práci vzpomenu. Otec je ohromný pedant a hned zpočátku mě odnaučil nechávat za sebou i drobné chyby, které třeba zákazník ani nepostřehne. A to je dobře, protože při kamnařině záleží na každém milimetru.“
Při práci na kobce, vlastním těle kamen, si to uvědomujeme stále víc a víc. Kachle posazované na hranu spodní řady svých kolegyň přidržuje zevnitř drát, ale přesto je třeba rostoucí linii znova a znova kontrolovat a podkládáním dorovnávat. Sledujeme, jak se usazuje pec, přidržovaná z každé strany kachlem, na který navazuje kachel rohový, vše zapadající na spodní kachle na milimetr přesně. „Nejraději mám začátek, kdy se kamna rozměří a začne se stavět. Rád dělám klenbičky, se kterými si můžu vyhrát, pak přifasuji topný štít, a když pak vyjede horní řada kachlů, vím, že je vyhráno. Někdy se ale stane, že se všechno rozměří, začne se stavět, a kachle nepasují. Pak se ukáže, že je občas některý menší. A tak nezbude než zastavit práci a začít přebírat kachle, rovnat je na hromádky podle velikosti a vymyslet, jak vše dorovnat.
Kachláky vplouvají pod šikovnýma rukama kamnáře a jeho pomocníka do svého
definitivního zeleného kabátu. Kobku, zakončenou nahoře římsou, lemují hladké
zelené dlaždice, stejné jako na vyhřívané lavici. Stěny lavice zas zdobí kachle s
vytlačovaným vzorem podobně jako kamna. V boku poslední řady kachlů se objevila
další malá vymetací dvířka, kterými bude možné čistit svrchní chodby kachláků
a nahoře už kraluje novotou svítící kouřovod. Ještě omítnout zděný cihlový sokl
a jde se dnes domů. Svrchní, záklopové kachle, kterými stavba končí, se budou
usazovat zítra, až hmota posledních řad kachlů zavadne a zpevní se.
Dnes vše uvidíme v plné kráse, těšíme se, když naposledy jedeme podle Jizery směrem k Jablonečku. V místnosti se dnes točí tři mužští: přibyl zedník, který právě oštukoval zděný sokl, pomáhá s čištěním a cíděním nemalé plochy kamen, která je třeba předat v náležitém lesku. Hadry v rukou mužů se jen míhají a nutno přiznat, že dnes naši hostitelé vypadají ze všech dnů, co jsme se s nimi setkávali při mnohem namáhavější práci, nejhůř. „Tohle mytí je hrozná věc,“ stěžuje si Ota Kobr. „Ale zákazník chce kamna dostat v plném lesku, už aby mohl škrtnout sirkou.“ Na první teplo z kamen si ale bude muset ještě počkat. „Kamna se zapalují až za tři týdny po dokončení a chodím je podpalovat já sám,“ dozvídáme se. V kamnech je totiž stále ještě hodně vody, a tak je třeba postupným nahříváním komor loučemi od vrchu dolů vyhnat vlhký vzduch a nasměrovat tah do komína.
Konečně se kamna, pečlivě cíděná šesticí mužských rukou, vyloupnou v plném lesku a rázem ovládnou celý prostor světnice. Muži rozpačitě přešlapují, narovnávají bolavá záda, jako by ani nemohli uvěřit tomu, že je dílo hotové.
„Mám rád tohle řemeslo. Je za vámi něco vidět a víte, že bude i dobře sloužit,“ říká Ota Kobr. A tak jak neošidí nic v řemeslu věnované části roku, dává vše i do sportování v zimních měsících. Dokladem jsou i úspěchy, které jen váhavě přiznává. „Vyhrál jsem světový pohár ve Španělsku a v celkovém pořadí jsem byl druhý. Na mistrovství světa jsem byl čtvrtý ve štafetách a na Mistrovství republiky ČR dvakrát druhý.“
Znáte snad někdo takového kamnáře?
